Konstantinova 1500
149 00 - Praha 4
tel: 272 941 932
Home Předměty Čj; Společenské vědy Lihivy
Předměty - Čj, Společenské vědy

Mezi mnoho akcí pořádaných naší školou patří tzv. Lihivy a Zechebi, což jsou humanitně (Lihivy) a přírodovědně (Zechebi) zaměřené kurzy. Konkrétně tyto připadají na septimu osmiletého, respektive na třetí ročník čtyřletého studia. V rámci jednotlivých kurzů jsou na proti sobě k výběru dvě různé akce, na které se mohou studenti zapsat dle svého uvážení. Protože jsem se nemohl zúčastnit obou a protože jsem člověk tak říkajíc humanitně zaměřený, rád bych v následujících řádcích zhodnotil průběh kurzu Lihivy.


Metropolitní univerzita a židovské město 

V pondělí studenti dostali na výběr procházku a návštěvu památek spojených s židovskou částí Prahy, nebo účast na simulaci diplomatického jednání pod záštitou Metropolitní univerzity. Osobně jsem si zvolil druhou možnost, která skýtala velmi poutavě strávený den. Ne každý den totiž (ač ve skupině) vyjednáváte s ostatními členy o založení mezinárodní obchodní organizace, vojenského paktu, či volíte nového člena "Rady bezpečnosti". Nerozumíte? To se vám moc nedivím. Ačkoliv samotná hra byla velmi působivá, osvojit si zásady a postupy, jak v rámci diplomacie dosáhnout – dle pravidel, co nejlepšího výsledku pro náš fiktivní stát, nám zabrala chvíli času a celé první část hry. O to zajímavější však byla následující kola, jež už se – s dovolením – stala pravým diplomatickým ringem. Jaká škoda, že právě když si všechny státy smyšleného kontinentu Atlantis vyhlásily válku, došel nám čas a byli jsme vnějšími okolnostmi donuceni vzdělávací ústav vyššího stupně na Praze 10 opustit. S odstupem času si přece jenom myslím, že "svět" si asi oddechl, že světový mír neleží na našich diplomatických schopnostech.

Památník Karla Čapka ve Strži a keltské opidum Závist v Dolních Břežanech 

Snad proto, že jsem vilu velkého literáta meziválečného období navštívil v rámci jiné školní akce, rozhodl jsem se v úterý poodhalit více z historie Keltů na našem území. V Dolních Břežanech se totiž kromě opida, které není možné lidským okem zpozorovat, jelikož nese následky archeologického výzkumu zlaté dobré komunistické éry, nachází i muzeum jim zasvěcené, jež rozhodně z laténského období není. Sázka na moderní muzeum jednadvacátého století tak ani ty nenadšené do historie neurazí. Po přednášce o historii tohoto etnika na našem území, jež oprášila zapadlé znalosti – v mém případě – z prvního ročníku, následovaly ukázky různých keltských dovedností. Napadlo vás někdy, že se klíč dá používat jako páka na posunutí petlice? Kelty ano. Rovněž i ražení prvních mincí na našem území či výroba několika módních výstřelků – sponami počínaje a kalhotami konče.

Heydrichiáda a Konopiště 

Vstávám ráno, jako vždy se probouzím až ranním během, protože se mi opět zadařilo o několik desítek minut později než by bylo ideální, chytaje dopravní prostředek, kterým jsme si naplánovali cestovat na sraz, tedy Kobyliskou střelnici. Místo, které pamatuje mnoho mocipánů, přesto se na něm nejvíce vyřádili nacističtí okupanti, když se rozhodli odstranit i jen minimální náznak odporu.

Při přesunu se nesetkala s ohlasem naše snaha svézt se tramvají (pro příště – 4 opravdu končí na Kobylisích). A konečně jsme tam, u sloupu tyčícího se nad projíždějícími auty jako memento statečnosti a odporu vůči tyranům – kobyliská zatáčka, která stála život protektora Reinharda Heydricha, třetího muže Říše. A zároveň důkaz, že fotbal není dobrá průprava na házení bomby. Začněme hrát kriket!

Zase přesun – tentokrát na Ministerstvo průmyslu a obchodu, ale nikoliv abychom řešili otázky ekonomické, nýbrž abychom sestoupili do podzemí, kde se skrývá temná historie tohoto paláce nedaleko bývalé budovy Federálního shromáždění. Za okupace se totiž jednalo o hlavní budovu Gestapa, které bylo zosobněním s precizností sobě vlastní jedněch z nejhorších zločinů proti lidskosti vůbec. A poté na Karlovo náměstí a do krypty Cyrila a Metoděje, kde skončil život československých parašutistů s velkým P, ale také náš středeční program.

Lidice a Památník Vojna 

Ve čtvrtek, to se v podstatě jednalo o takovou komorní výuku, jen ta místnost chyběla, protože jsme strávili celý den na čerstvém (a teplem nasáklém) vzduchu nedaleko Kladna. Lidice jako příklad tyranie, na kterou bychom nejen neměli zapomínat, nám však hlavně připomínají, že nacismus se nezjevil z čistého nebe (rozumějte pekla), leč z letargie ostatních. Boj proti nacismu byl, je a musí být stejný – válčit s lidskou hloupostí, neustupovat z humánních hodnot, jakými lidský život bezpochyby je. Toto by mělo být hlavní poučení všech návštěvníků tohoto pietního místa.

Zatímco lidická tragédie znamenala takřka celosvětové prozření o podstatě ideologie Německa 40. let, naše konečná zastávka v místní galerii zase rozmetala naše sebevědomí v kresbě, jelikož konfrontováni s talentem dětí v místní stálé výstavě dětského umění (které je nejlepším příkladem vypořádání se s krutou historií a ve světě tak symbolizuje mírové hodnoty opřené o lidská práva, na nichž poválečná civilizace světa stojí). Nezbylo než povolit čelist, abychom dali najevo ocenění opravdového Umění od umělců, kteří jsou spíše dětmi.

Toulky Prahou po kavárnách a Švandovo divadlo (s Valdštejnskou obrazárnou navrch) 

S podivem, že přes vyslovenou zálibu v kávě, jsem se rozhodl věnovat divadelnímu a uměleckému poznání v jejich primárních pracovištích. Poznání přece znamená rozšiřovat obzory. V pátek, jsem se tak dostal do míst jako dekadentka ve Švandově divadle, nebo do galerie uprostřed galerie ve Valdštejnské jízdárně. Opět ne zcela srozumitelné? Pro pochopení jasněji řečeno, naše denní náplň začala prohlídkou Švandova divadla. Abych byl zcela upřímný, překvapila mě dlouhá historie divadla vzhledem k relativně moderně pojatým hrám, jež uvádí na jeviště. Zkrátka úspěšný příklad jak – se i přes historii za sebou – musí jeviště přizpůsobovat době, v níž působí. Divadlo není muzeum, divadlo musí žít.

Ze zázemí divadla jsme se přemístili do komplexu, kde mj. sídlí Senát Parlamentu ČR, ale též se jedná o jedno ze sídel Národní galerie, na výstavu Františka Skály, v té době zde vystavujícího. Při přesunu jsme využili každé příležitosti věnovat se umění – jako například u pomníku obětí komunismu na Újezdu od Olbrama Zoubka (jenž bohužel den předtím zemřel), nebo pomníku věnovanému Miladě Horákové na náměstí vedle Poslanecké sněmovny, ale i ochutnávkou tvorby Františka Skály na Malostranském náměstí. Tento umělec je známý hravostí, fantazií, kompozicí neobvyklých tvarů... Doraziv na jeho výstavu jsem procitnul, že nejsem dítě (rozumějte, nejsem asi správnou fantazií obdarovaný), tak nevím, zda se z toho mám radovat, nebo být smutný. Jsem pozitivně naladěný člověk (tedy alespoň ve chvíli, kdy píši tento článek), takže raději pro příště zůstanu u umělců s větším (čtěte zjevnějším) odrazem filosofie.

Ondřej Černý, 3. Y


 

FOTOGALERIE:

https://goo.gl/photos/xS8xRxzNZtaKB2Av8

 
Hledej
TOPlist
Přihlášení pro autora