Všechny články

Čtrnáct dní po našem úspěchu v ROBOSOUTĚŽI středních škol se konalo vysokoškolské kolo, kterého se náš tým, díky předchozímu úspěchu, taktéž účastnil.

Čtrnáctého prosince jsme byli pozváni na ČVUT, FEL abychom soutěžili proti vysokoškolským týmům složeným ze studentů prvního semestru elektrotechnické fakulty. Vzhledem ke konkurenci a předchozím výsledkům jsme již od počátku nepočítali s vyšším umístěním. Sud piva pro prvních 5 týmů byl sice pro náš nezletilý tým zajímavá motivace, která v případě výhry byla slibována nahradit finanční odměnou, ale velké šance si náš tým nedělal. Již od oznámení data soutěže jsme totiž věděli, že náš konstruktér a vývojový manažer projektu Jakub Sláma, bude bohužel provádět vysokohorské výzkumy kdesi v Alpách a zjišťovat hloubku zářezu ocelové hrany do souvislé vrstvy zmrzlé H2O za dané hmotnosti m. Jako takto oslabený tým jsme si nedělali valné naděje, ale přesto jsme se rozhodli zúčastnit. Jakoby jeden vyřazený člen nebyl málo, necelý týden před soutěží zastihla jakási nevyléčitelná virová infekce našeho nejkvalifikovanějšího inženýra kvantitativní mechaniky Jakuba Hájka a zabránila mu nejen navštěvovat vyučování, ale i věnovat se aktivitám po škole a tudíž i naší soutěži. V této chvíli jsem začínal být celkem zoufalý. Z našeho tříčlenného týmu jsem zbyl pouze já a to navíc bez potřebného notebooku a softwaru potřebného pro případné úpravy v programu robota. Naštěstí bůh žehnej Markovi, který před pár lety dostal geniální nápad a spustil jednu z prvních sociálních sítí. Po využití jedné z jejich výhod, se mi obratem ozval spolužák, který nabídl svůj notebook a ochotu mi asistovat. Tímto spolužákem nebyl nikdo jiný, než Ondřej Svoboda.

Když jsme v pátek vyrazili na Karlovo náměstí a pustili se do, podle našeho názoru, předem ztraceného boje, byli jsme tedy dva. Systém soutěže byl stejný jako ve středoškolském kole. To znamenalo, že nás nejprve čeká skupina a závod každý s každým.

Po okouknutí soupeřů ze skupiny, jsme velice rychle odhadli, že postup ze skupiny nebude tak nemožný jak se zdálo. Nakonec po dvou suverénních jízdách jsme postupovali z prvního místa a smutně zjistili, že bohužel náš středoškolský přemožitel postoupil do vyřazovací části a sejdeme se v osmifinále. To pro nás znamenalo zklamání. Po krásném úspěchu ze skupiny nás čekalo vyřazení v osmifinále a jen malá naděje na zisk pátého místa.

Do osmifinále jsme se dostali hladce a samozřejmě jsme se nechtěli dát bez boje. První jízda byla jen zopakováním středoškolského finále a náš soupeř suverénně vedl 1:0. Další jízda se konala na prohozených tratích. Sice byli stejné, ale měli jsme pocit, že na té první se nám dařilo lépe a proto jsme si ani nedělali naděje, že bychom "raketu" COPKAroboteamu předjeli. Roboti stáli na startu a monotónní hlas odpočítával start. Rychlá modlitbička a stisknutí tlačítka start. O proti původnímu finále byla trať změněná, takže namísto jedné "řeky" byly na trati dvě. Naše spolehlivá konstrukce a jednoduchý program znamenal neomezený počet řek a jistota pohodového dojezdu, to bohužel znamená trochu nižší rychlost. Jenže za rychlost se platí, aby náš soupeř dosáhl tak vysoké rychlosti musel se po startu rozložit a později zas složit, jenže poslední řeka byla velice blízko cíli a proto se při druhé jízdě našeho osmifinále robot složil jako jindy těsně před cílem, jenže to bylo o chvilinku dříve než překonal poslední řeku a zapadl do ní. Chvilku jsme na tuto nehodu nevěřícně zírali a pozorovali výsledek 1:1 který vysoko nad námi svítil. Úplně nevím jak jsem připravil robota na další jízdu, ale ruce se mi klepali a tlačítko start jsem jednou zmáčkl omylem. Rozhodčí vše nechal být a připravil nový start. Tentokrát jsme jeli na znovu na naší šťastné dráze a nervozita byla cítit odevšad. Start se vydařil a robot si to štrádoval k první "řece" zatím soupeřova střela překonávala první koryto a chystala se na druhé. Zavřel jsem oči. Chvilka tichého bzučení elektromotorků a pak hlasitý náraz. Znovu spadli. Teď jen abychom v pořádku dojeli. Poslední půl metru trvalo snad celou hodinu, ale náš robot ukázal svou spolehlivost a dojel. 2:1 Nervozita ze mě okamžitě spadla a nahradila ji euforie. Nejen, že jsme postoupili, ale porazili jsme neporazitelné. Nevěřícně jsme na sebe koukali a radovali se.

Další závod byl již bohužel proti opravdu kvalitnímu robotovi a tak jsme prohráli a dostali se pouze do boje o třetí místo, ale naše radost byla nezměrná. Třetí místo jsme po vítězství 2:0 s překvapením přivítali a naprosto uneseni osmifinálovou jízdou jsme blahopřáli výtězům.

David Sochor, 7.B