Všechny články

V pátek 13. června 2014 se ve Slovanském hradišti v Mikulčicích konalo slavnostní vyhlášení výsledků literární soutěže Skrytá paměť Moravy, která je pořádána pod záštitou hejtmana Jihomoravského kraje, Památníku písemnictví na Moravě a Masarykova muzea. Tématem letošního ročníku – v pořadí již osmého – byl „Okamžik štěstí“.

Název mé povídky zněl „O čem si máme povídat“ a troufám si říct, že jsem na konci pořád tušila, o čem jsem na začátku chtěla psát. To ve mně přirozeně vyvolalo hrdost… jenže pak mi přišel e-mail od organizátorů, že můj příspěvek rozsahem neodpovídá kategorii, do níž spadám.

A tak se v jediném okamžiku moje povídka – kterou jsem se snažila udělat satiricko-romantickou – náhle proměnila v tragickou. Později naštěstí přišla další zpráva, jež utlumila moji chuť mlátit hlavou do zdi: Dostala jsem se zázrakem do nejlepší pětice!

Snažíc se zakrývat svůj pražský přízvuk, vydala jsem se tedy do Mikulčic. Zvolila jsem cestu vlakem, jelikož mi několik lidí řeklo, že mám šanci zahlédnout mnoho krásných a romantických vinic, jež by mi protihlukové stěny rozkopané dálnice D1 znemožnily spatřit… potupně shledávám, že nejspíš nevím, jak vinná réva vypadá, poněvadž mi připadalo, že vidím jen kukuřici a řepku olejku.

Na místě konání, které bylo plné milých a přívětivých lidí (to není sarkasmus), jsem zjistila, že jsem jediná soutěžící z Čech, která se dostala do užšího výběru, což mne pochopitelně potěšilo. Nakonec jsem se „neumístila“, ale získala tzv. čestné uznání – už to bylo milé překvapení, vzhledem k tomu, že jsem tak krásně netrefila rozsah… ergo příští rok si přečtu pravidla.

Tereza Ottová, 5. E

FOTOGRAFIE:

odkaz na album